Šumavské Vánoce v minulém století

Datum: 18.12.2011
Komentáře: 0
obrázek
Návrat k tradicím a původním hodnotám Vánoc je cítit v náladě i představách mnoha lidí. Vánoce se totiž poslední dobou více než symbolem radostného očekávání a lidské pospolitosti stávají komerčním tahákem, a místo lásky a radosti přinášejí největší stres v roce. Pojďte se alespoň v představách vrátit do minulosti a zkusit prožít vánoční čas tak, jako prostí chudí obyvatelé vesniček v šumavském pohraničí.

Do těchto končin přicházela brzy zima a sníh, takže krajina v období adventu vypadala podobně romanticky, jako ji známe z Ladových obrázků. Lidé na Šumavě – povětšinou čeští Němci, jejichž předkové přišli osídlovat horské oblasti v 18. a 19. století (a oni sami byli odtud později po válce v roce 1945 vysídleni) – byli všichni silně věřící a dodržovali všechny křesťanské svátky a zvyky. Tedy i čtyřtýdenní adventní očekávání, odříkání a půst. Víra v Boha lidem pomáhala přežít všechny útrapy těžkého života v horách. 

Období setkávání a vyprávění betlém

Jakmile kraj pokryly první vrstvy sněhu, lidé se scházeli ve svých chaloupkách a věnovali se opravám nářadí a domácí výrobě. Nejčastěji ze dřeva – nejtypičtějšími produkty této oblasti byly dřeváky, šindele nebo dřívka na sirky. Ženy potom draly peří, předly len či spřádaly vlnu. Přitom si lidé vyprávěli různé příběhy, vzpomínali a četli Bibli. Každý den se modlili a své příbytky zdobili ručně vyřezávanými betlémy a jesličkami. O adventních nedělích se všichni lidé z celé farnosti scházeli v kostelích na adventních bohoslužbách. V této době byly zakázané zábavy a tancovačky, jedlo se velmi skromně a střídmě. 

Advent a čtyřtýdenní půst skončil na Štědrý večer v okamžiku východu první hvězdy. Chaloupky se ozdobily čerstvým chvojím – na stole i na podlaze (mnoho domků mělo podlahu jen z udusané hlíny) se rozložily větve jehličnanů. Někteří lidé – obvykle jen rychtáři - také zdobili stromky, čerstvě uříznuté jedličky nebo smrčky z okolních lesů. Ale výzdoba byla velmi skromná – ořechy, ovoce, slaměné ozdoby, výjimečně svíčky. Na stromky těchto bohatších spoluobčanů se obvykle chodili dívat lidé z celé vesnice, protože tato tradice zde byla zcela nová. Přinesl ji do kraje obchodník s resonančním dřevem (tedy dřevem na výrobu hudebních nástrojů) ze svých cest do Vídně. slaměné ozdoby

Půst až do poslední chvíle 

Na Štědrý den ráno se nesnídalo, jediné, co obvykle přes den dospělí i děti směli pojíst, byl kousek chleba k utišení největšího hladu. Hospodyně pak celý den připravovaly pokrmy na slavnostní štědrovečerní večeři. Ta byla ve srovnání s předchozím půstem velmi bohatá. Hlavním jídlem byla kaše – buď hrachová, nebo krupičná či z prosa – která symbolizovala hojnost. Leckde se vařila také zahuštěná pražená polévka, často bramboračka, hodně okořeněná kmínem. K ní se potom jedla vánočka, respektive její krajová obdoba – štola, cop či štricle – případně jablečný štrúdl, samozřejmě nechyběly ani lívance. 

Typickým pokrmem potom býval „kuba“, tedy kroupy uvařené se sušenými houbami. Houby byly jeden z mála pokrmů, kterých měly hospodyně v chudých chaloupkách z léta nasušený dostatek. Kuba se buď dělal s hříbky, anebo se sušenými „modráky“, tedy houbami, které tmavnou – tomu se pak říkalo „černý kuba“. Přidat se do něj mohl česnek či brambory. Přílohou ke „kubovi“ byla „muzika“, tedy rozvařená omáčka ze švestek, hrušek či jablek a rozinek. Vařené sušené ovoce bylo vůbec typickým vánočním pokrmem i v těch nejchudších chaloupkách, protože stejně jako hub jej z léta měly hospodyně nasušený dostatek. Do sladké ovocné omáčky se namáčela houska či vánočka. Na stole nechyběla také čerstvá jablka, hrušky či ořechy a samozřejmě chléb v ošatce. 

Vánočka vodě, ohni i dobytku 

K tradicím patřilo, že před slavnostní večeří se vhodil kousek vánočky do studny, do ohniště a do žlabu ve stájích pro dobytek. To proto, aby nikdy nevyschnul pramen vody, nevyhasnul oheň v krbu a nedošlo mléko, nejčastější potravina chudých horalů. Potom obešel otec rodiny celé hospodářství a vysvětil je svěcenou vodou, nebo se alespoň pomodlil, aby se dům zbavil temných sil. Teprve po těchto úkonech se rodina sešla ke sváteční modlitbě u stolu, zazpívala si nějakou vánoční koledu, obvykle Tichou noc, a začala hostina. 

Po večeři přišel Ježíšek, tolik očekávaný především dětmi. Zazvonil zvonek, děti se opět musely pomodlit, a potom jim Ježíšek nadělil dárečky. Protože se zde ale mísily tradice české a německé, dárečky děti obvykle našly nikoliv večer, ale až k ránu, poté, co se jejich rodiče vrátili ze slavnostní půlnoční mše – nejdůležitější vánoční bohoslužby, za kterou lidé šli hlubokým sněhem do mnohdy velmi vzdálených kostelů. Dárky ale byly skromné – obvykle se jednalo jen o ovoce, ořechy, případně kornout se sladkostmi, anebo věci, které děti nezbytně potřebovaly – oblečení, nové dřeváky, dívky často dostávaly také sedrané peří do výbavy. Přesto jim dárky přinášely obrovskou radost a dokázaly ctít vzácnost onoho okamžiku. 

Poezie a romantika Vánoc v tomto chudém a skromném pojetí je na hony vzdálená tomu, co známe ze současnosti. Dnes máme krásné a bohatě zdobené stromky, pod nimi hromadu drahých dárků a na půlnoční mši se chodí obvykle proto, že to je moderní. K večeři vaříme nejčastěji rybí polévku a kapra, jídlo, které bylo pro chudé horaly vzácností. A přesto ale stojí za úvahu, jestli tehdejší svátky nebyly mnohem hezčí a opravdovější a mezi lidmi vnímané mnohem víc upřímně. 

Šárka Kunická
foto:Pixmac

 

 

 

Přidat příspěvek

Nový příspěvek

 required:
required:
required:
 
Zatím zde nikdo nepřispěl